Šalinó a potupákem
Šalinó a potupákem
aneb
Karel v MHD.
Již při první cestě do Olomouce jsem nabyl dojmu, že řidiči MHD nenávidí cestující, autobusy a tramvaje a vůbec svoji práci. Bohužel jsem se při každé cestě v tomto domnění utvrzoval.
Jednou, takhle dopoledne jsem šupajdil šestnáctkou na Tabulák a seděl jsem na sedadle, které je otočené do volného prostoru a zády k řidiči. Přistoupila pěkně vypracovaná dáma středního věku. Oči vetchého starce zálibně spočinuly na jejích předních liniích, když vtom řidič hamstl prudce na brzdy a v ten moment jsem měl její vnady naražené na nose, lépe řečeno, můj nos spočinul v tom nejkrásnějším údolí. Okamžitě jsem odpustil všem řidičům jejich zhovadilou jízdu, a taky jsem mněl ihned jasno, kde budu odteď v autobuse sedávat. Jelikož řidič stále brzdil, přiložil jsem ruce na nádherné kopule a naznačoval jsem, že ji odtlačuji, jelikož je mi to nepříjemné, ale moc jsem tedy netlačil. Když řidič pustil brzdu a dupl na plyn, vnady se mi vyškubly z dlaní a dáma se mi omlouvala. Dělal jsem, že jí to tedy prominu, ale ať mi to víckrát nedělá, neboť přestože jsem byl již namístě, nemohl jsem vystoupit , tedy čistě z pánských důvodů.
Večer u pivečka jsem tento zážitek popsal kamarádovi Karlovi. Bylo na něm vidět, že mi závídí, ale nic neříkal. Doma uklidil kolo, na němž každý den dojížděl do zaměstnání a koupil si čtvrtletní jízdenku na autobus a čekal na svou příležitost. Ráno si musel přivstat a chodit dvě zastávky autobusu naproti, aby měl jistotu, že své sedadlo bude mít volné. Zpátky vyjížděl z konečné, takže se vždy na své sedadlo dostal i když se ho kolegové ptali, proč sedí na sedadle, kde mu stojící veřejnost šlape na nohy;. Tak jezdil několik týdnů čekaje na svou chvíli, až přišla.
Bylo horké letní odpoledne a lidé, zvláště ženy byly oblečené tak aby bylo skryto jen to co skryto zůstat muselo. Karel byl na svém stanovišti, ale vlivem vedra a dlouhého čekání byl mírně apatický. Vtom do autobusu nastoupila fešná žena a pomalu se sunula směrem kde seděl Karel. Řidič svižně vyrazil ze zastávky a Karel nasadil mírně nevšímavý výraz, aby nemusel vstát a to se mu vymstilo. Zezadu se protlačila korpulentní dáma a právě když se chytala držadla, řidič hamstl na brzdy. Dáma na držadlo nedosáhla, ale zato se otočila ke Karlovi zády. Průvanem se jí zvedla už tak dost krátká sukénka a její spodní prádlo se vlivem potu a dlouhlé chůze proměnilo v hluboko zařezaná tanga. A to vše dopadlo na Karlovu mordu. Co dopadlo, přímo ji to schlamstlo. Karel okamžitě zahájil vyprošťování, ale přestože měl ruce zabořené do sádelnatých půlek až po lokty, stále nenarazil na kosti o které by se mohl opřít. Docházel mu kyslík a pokusil se nadechnou, ale to co nasál, nebyl vzduch. Navíc vytvořil ve svém vězení podtlak, který ho vtahoval stále víc dovnitř. Karlovi proběhl před očima celý dosavadní život, neboť bylo jasné, že to je poslední vteřina jeho života. Hlavou mu blesklo," Tak život stál za hovno a nakonec umřu v prdeli". Vtom přišla záchrana . Řidič pustil brzdu a dupl na plyn. Mohutná dáma se vydala k zádi autobusu a Karla táhla sebou neboť vzniklý podtlak ho nepustil zpomezi olbřímých půlek. I zželelo se dámě Karla a mocným pšoukem ho vysvobodila. Karel okamžitě nabral plné plíce, ale to stále ještě nebyl vzduch. Až při druhém pokusu se mu dostalo do plic několik molekul vzduchu a Karel byl takřka zachráněn. Ještě se dostat ven. Nečekal na to až řidič opět začne brzdit před zastávkou (však víme proč) a dral se k východu. Rozrazil dveře a zhluboka se nadýchl horkého městského smogu jako by to byl rajský plyn. Ještě na zastávce roztrhal předplatní jízdenku a od té doby jezdil už zase jenom na kole.